|
|
22.09.2008
Stěhování na Pokyweb.czMezi řádky
„Pokyweb (poky.bloguje.cz) umřel, ať žije Pokyweb (pokyweb.cz)," zvolal správce webu. Začátek září, brzy ráno, v čase, kdy někdo odmítal vstávat, jiný se již probudil a někdo ani nešel spát. A vskutku, starý web, můj milý Pokyweb odešel. Nechal jsem ho odejít, rozhodl jsem o něm. Zakoupil jsem doménu, sehnal si hosting a vše tam nahrál. Nebylo to drahé a cítil jsem, že chci změnu. Tak jsem ji udělal. Opustil jsem bloguje.cz, které mi pomáhalo s prvními krůčky v blogování. Nebylo zlé, ale chtěl jsem víc. Přestoupil jsem na Wordpress. Známý redakční systém s jednoduchou administrací, kterou jsem zvládl i já. Vzdal jsem se i své grafiky, těch vlasáčů. Jsou sice pěkní, ale znám je už dost dlouho, trochu se mi kluci okoukali a ani já už dlouhé vlasy nemám. Stáhl jsem si grafiku od jednoho šikovného Rumuna a trochu jí upravil. Minimálně. Na webu je stále dost much, překlad do češtiny jsem snad zvládl, ale chyby se objevit mohou. Přesto jsem neprofesionálně přestoupil už teď, ještě před úplným doladěním. Staré články jsem nahrál, jen komentáře nešly. Je mi jich líto. Měly by tam být, ale nenašel jsem způsob. Bylo zvláštní přesunovat staré texty. Nic jsem nepřepisoval. Nejsem Winston Smith, nepracuji na Ministerstvu pravdy, kde bych přepisoval dějiny. Jsou to mé články a nestydím se za ně. Přizpůsobil jsem akorát vzhled. Někde jsem něco zvýraznil, jinde jsem odlišil citát, zarovnal text do bloku. Ale obsah zůstal stejný. Pokud jsem našel své vlastní fotky, přidal jsem galerie. Přibyly fotky ze Švýcarska, Norska i Rumunska a časem jistě další. Na webu se snad neztratíte, měl by být přehledný. Rubriky, archivy, i trocha exhibicionismu v sekci O autorovi a webu. I na tápajícího jsem však myslel a snad mu pomůže nenápadné okýnko vlevo nahoře. Napíše tam hledaný text a chytrý počítač mu to najde. Takže, moji milí, příště už nechte Pokyweb na poky.bloguje.cz spát a navštivte do v novém domově, v novém kabátu, ale se stejnými předsudky a články jako dřív. „Ať žije Pokyweb.cz!" Celý článek
29.08.2008
DopplerSvázáno vazbou
 Zalehl jsem odpoledne s knihou. Měla sto třicet stran, ale zvládnul jsem ji. Navíc to nebylo žádné odříkání, přemlouvání a vzdychání, prostě se mi líbila, i přestože jsem ji nečetl poprvé. Byl to Doppler a svojí norskou rukou ho napsal Nor Erlend Loe. Čtyřicátník ze Severu mě dostal, mám rád jeho lehkost, která v sobě nese hlubší věci. Jeho styl, všední i nevšední konverzace a uvažování podané tak jednoduše, ale tolik vtipně. Aktuální narážky i historickou reflexi a hlavně jeho subjektivní přemítání a cynismus. Vždyť americká invaze do Iráku vskutku vrhá na několikaměsíční starosti s výběrem dlaždiček do koupelny jistý stín a už kvůli tomu to mohli o pár měsíců odložit, krádež vánočního dárku, tedy dvou sekyrek značky Fiskars jednomu sedlákovi z Maridalenu, zase ukazuje, jak je život nespravedlivý, obzvlášť když je Doppler nutně potřebuje k vytesání devítimetrového totemu ve tvaru velkého chrastícího vejce, na kterém má sedět jeho otec, na jehož ramenou vynikne sám autor v cyklistické pozici s malým losem Bongem nad hlavou. K tomu všemu si při vyřezávání notuje písničky z Bořka Stavitele.
15.08.2008
Jedna z osmi set tisíc devíti set čtrnácti nepodstatných myšlenekSvázáno vazbou
 Někam k místnůstce, ve které přemýšlím nad tím, proč se na mne ve sprše snaží ze všech sil přilepit ten divně žlutě erární závěs, hned vedle kamrlíku, kde dumám nad tím, jestli budu dříve plešatým, nebo šedým vlkem, kousek od plácku, po kterém se zamyšleně promenáduji s otázkou, proč mi nejde přestat se Spider Solitaire, přestože si vždy po rozdání karet řeknu, že je to už ta definitivně poslední hra, a snad naproti komůrce, uvnitř které pochybuji o zdraví diváků s napětím sledujících přímý přenos v běhu žen na deset kilometrů, rozuměj pětadvacet kol zvedání nohou na atletickém oválu, tak někam do téhle uličky osmi set tisíc devíti set čtrnácti a možná mnohem více zcela nepodstatných myšlenek přibyla v minulém týdnu jedna z dalších. V bludišti, tedy snad spíše v labyrintu bílých a šedých buněk mozkových, neuronů a jiných propojovacích kabelů se vytvořil uzlík s myšlenkou na novou sekci mého blogu, na sekci knižní.
13.08.2008
Jak mi chybí Denis Pettiaux a jeho attentionSpolečnost a jiné
 Trochu až děsí, že jsem už mezi těmi co vzpomínají na dětství. Schází mi snad jen ten babičkovský tón a jiskřička v oku zrcadlící kdesi hluboko nalezenou radost a ten povzdech: „Jó, to tenkrát, to bylo všecko jinak než dneska..." Přijde to, tohle přijde určitě, ale tak daleko ještě nejsem, milé děti. Na krásné věci se však krásně vzpomíná. Jak mi tehdy bylo krásně a tak mi je i teď, když nad tím přemýšlím. Jeux sans frontieres, Hry bez hranic.
Týden jsem se na ně těšil a den předem jsem už skoro nemohl vydržet. Barevné kostýmy, ve kterých pobíhali Maďaři, Slovinci, Portugalci, Řekové, Malťané, Češi, Švýcaři, Italové a jiní. Jak já se těšil na znělku Eurovize, jak jsem skákal radostí na gauči pod plakátem Chaplina s hůlkou a buřinkou, když v ní ti panáčci slaňovali k žolíkovské čepici. A pak se ozvala Marcela Augustová, s obřím mikrofónem a ještě většími brýlemi, společně s Petrem Vichnarem, který v té době měl ještě tmavé vlasy a stejně veliké brýle, a vítali nás třeba z Azorských ostrovů, z Milána, z Karlových Varů nebo odněkud ze Španělska.
Tyhle hry, tahle blbost, při které se různobarevní soutěžící předháněli v jizdě na kolech poháněných šlapáním dozadu a obráceným otáčením řidítek, kdy se různě maskovaní skokani odráželi od trampolíny, aby ve výskoku chytali obří šunku, kterou pak museli bůhvíkam odnést, aby uvolnili místo chytači stejně velikého polystyrénového dortu, kdy se spouštěli do obřího hrnce s pomyslným švýcarským sýrem, aby do něj naházeli molitanové kousky chleba, kdy proplouvali na velkých deskách kolem antických příšer, to je symbol mého dětství. A všichni mí kamarádi vědí o co jde, všichni na to koukali a všichni sledovali, jak Denis Pettiaux říká své: „attention," aby vzápětí foukl do píšťalky. A všichni ví, že mnohdy to nestihl a Velšané vsadili žolíka, aby vyhráli dvojnásobek bodů a nakonec to beztak vyhráli světle modří Italové, oranžoví Češi, nebo žlutí Maďaři.
Sledovali jsme to doma všichni a vždycky to bylo fajn, ať vyhrál kdokoli. Nakonec se ukázaly výsledkové sloupce a ti s tím nejvyšším začali poskakovat po place. Marcela s Petrem se loučili, za nimi létaly barevné konfety a ozvala se znovu znělka. Já šel do postele a začínal se těšit na příští díl. Jéžiš, jak mne to bavilo.
I když to stálo strašné peníze, bylo to něco, co přitáhlo k televizím diváky ve spoustě zemí a nebyl to kýč, byla to sranda a všichni, co vyrůstali v letech devadesátých na to nezapomenou.
Celý článek
11.08.2008
Velcí a malí lidéMůj mikrosvět
 Stávají se na tom našem světě různé věci. Občas jsou velké, někdy malé. Sem tam významné, jindy nedůležité. O všech by se ale dalo psát. Daly by se popsat stohy papíru a vypsat balíky tužek. Jen kdyby se člověk dokázal správně vyjádřit, kdyby uměl přetavit svůj vnitřek do písmen, slov a vět. Do odstavců a článků. Kdyby to dokázal. Umí to jen málokdo a dotyční zaslouží ocenit. Zbytek se jen přibližuje ideálu, píše, těžce hledá slova, ale snaží se.
Snažím se taky. Dějí se věci, o kterých se nedá mlčet, i když do nich nevidím. Musím se ozvat, nedá mi to.
Viděl jsem dnes stupně vítězů. Olympiáda. Kostelecký vyhrál zlatou, rozstřílel hodně moc holubů na růžový prášek a poté šťastný padl do kaluže vody. Pak se usušil, převlékl a stál na těch stupních. Dostal zlatou placku a hráli mu hymnu. Zasloužil si to. Poté říkal, že je to fajn pocit, byl šťastný, ale bral to s nadhledem. Třeba proto také vyhrál.
Pak jsem viděl jiné vyhlášení, vlajka vlála rudá. Ale ta Číňanka mne tolik nezajímala. Vlastně vůbec. Vedle stála Gruzínka a vedle Ruska. Podali si ruce a objali se. Dívat se na takové věci je neskutečné, úžasně povzbuzující. Doufám, že to ty zelené mozky viděly. Snad se na to podívaly před tím, než odpálily další z raket směřujících na Tbilisi.
Viděl jsem příběh mladé čínské holčičky. Ano holčičky. Bylo jí dvanáct let a měla sen. Každý má své sny, tenhle mne ale děsil. Bylo jí dvanáct a chtěla pro Čínu a čínský národ vyhrát zlatou olympijskou medaili. Ve třech letech přišla do mateřské školy trenérka a vybrala si ji. A od té doby šest dnů v týdnu skákala v gymnastické hale. Neznala nic jiného než halu a trénink. Přišla o všechno. Nesjížděla s rodiči řeku, nehrála s nimi Člověče nezlob se! a neskákala s pexesem. Neměla dětství. A ve dvanácti letech mluvila o národu. Jak to rodiče mohli dopustit?
Viděl jsem také frontu lidí, kteří stáli před nemocnicí a darovali svoji vlastní krev. Bylo jí potřeba, ten most spadl hrozně blbě a ten vlak jel strašně rychle. A ti lidé byli taky hodně rychlí, krve bylo za chvíli dost.
Je strašné, jak jsou lidé malí. Jak se špatně mění věci, které jsou zlé. Jak lze jen pozorovat sténající muže na Kavkaze a poté poslouchat jak jeden z viníků vetuje rezoluce proti svým vlastním krokům. Ale je úžasné vědět o rodičích pamatujících na budoucnost svých dětí, o tak silných Gruzínkách, které objímají Rusky, o lidech, kteří umí pomoct a o sportovcích, kteří to mají v hlavě srovnané. Proto je tak krásné, že tady můžeme být, že to můžeme prožít. A pokud chceme, můžeme o tom psát.
Celý článek
7.08.2008
Tady jak se neurveš, tak se ani nenažereš!Společnost a jiné
 Říkal mi to Standa, seděli jsme v kuchyňce za stolem, na kterém ležely noviny Metro a stál Standův talíř. Já pojídal chleba s medem. „Tady jak se neurveš, tak se ani nenažereš," opakoval a hltal přitom svazky špaget omotaných na vidličce. Za ním visel kalendář s odhalenou ženskou bradavkou, rozepnutou halenkou a malým hroznem bílého vína. Přestávku na oběd jsme neměli, přestávku si každý dělal sám. Byl jsem třetí den na brigádě ve skladu firmy Hagemeyer a vůbec jsem ještě netušil, že za pár dnů budu neomylně řídit zakladač, elektrický paleťák Jungheinrich, pomocí kterého budu jiné skladníky vyzvedávat do druhého patra regálu, aby podali třeba něco tak obyčejného, jako je elektrická trouba Electrolux EOB 53003X a že převážení dvou praček, dejme tomu AEG Lavamat 46210, na rudlu chce jen řádně nacvičený grif.
Pojídali jsme své obědy a já vyzvídal, nenápadně, zlehka jsem konverzoval, zjišťoval jsem, jak se žije skladníkům. Do kuchyňky vešel Tonda, přinesl hrnek a postavil na kávu. „V týhle práci to jde. Asi stejně jako všude jinde," říkal Standa a Tonda se spolu se mnou usmíval. „Jsem tady asi přes rok a půl, předtím jsem jezdil na ještěrce, osm let. Akorát tady neplatěj přesčasy, a to je blbý," doplnil. „No a na Vánoce, to je odsud lepší utýct," přidal od dveří Tonda, kterému se už uvařila voda a se zalitým hrnkem kávy odcházel.
Celý článek
21.07.2008
Bonus - BudapešťS mapou a s chutí...
 Budapešť. Co napsat o městě, na které jsem měl jen jedno odpoledne? Bylo neskutečně teplo, nic příjemného na chození ulicemi. Ale já se procházel. V kapse několik tisíc forintů, pod kloboukem splavené vlasy, v jedné ruce mapu a ve druhé láhev vody.
Nemohu se pokoušet o kompletního průvodce, jen sdělím pár věcí. Tak třeba na jednom z budapešťských nádraží, na Budapešť – Keleti, čekají lidé před velkou tabulí s odjezdy a příjezdy vlaků. Takovou tou, na které se jednotlivé spoje přesunují zběsilým otáčením. Pod tou tabulí sedí staří pánové, opření o zídku a mají před sebou šachovnice. Krátí si čas a hrají šachy. A stojící lidé kolem nich sledují ty otáčející se vlaky, je tam dusno a občas se část skupiny odšourá k označenému nástupišti.
Celý článek
Rumunsko, na závěr, V. částS mapou a s chutí...
 Jak to ve slušné společnosti chodí, sluší se při odchodu rozloučit. Nemám rád národní státy, vnímání světa jako kolekce pestrobarevných políček na nástěnné mapě územních plánovačů, nemusím dělení podle krve, náboženství, jazyka, kultury nebo jiných znaků, označení my a oni a podobně hloupá vymezení, ale přesto teď promluvím přímo k Rumunsku.
Tak tedy, milé Rumunsko, země veliká, strávil jsem na tvé půdě něco přes týden, trochu jsem tě ochutnal a v matných obrysech poznal. Viděl jsem jen kousek, ale ten mne zaujal.
Celý článek
19.07.2008
Rumunsko, cestování a putování, IV. částS mapou a s chutí...
 Už jsem se lehce zmínil o naší cestě, dneska to trochu dotáhnu. Cestování vlakem je pro mne osobně mnohem příjemnější než autobus. Máte možnost protáhnout ztuhlé svaly, projít se po vagóně a všechny batohy vám spokojeně polehávají nad hlavou. Vlak nás provázel i na cestě do Rumunska. S mezipřistáním v Budapešti jsme se stihli přepravit za nějakých třináct hodin. Prarodiče s vnučkami jedoucí na dovolenou kamsi na jižní Slovensko vystřídal maďarský architekt jedoucí z budapešťské svatby k rumunským známým. Pěkně se s ním povídalo. Téměř o všem. O horách, o Budapešti, o slovensko – maďarských pseudosporech hnaných vzájemně vyostřeným nacionalismem, o maďarské krizi a o jiných věcech všedního života.
Celý článek
18.07.2008
Rumunsko, lidé a společnost, III. částS mapou a s chutí...
 Dnes napíšu něco o lidech, které jsme potkali a o tom, jak se mně zdála společnost, jestli to skutečně byla Cesta do pravěku. Většina věcí v Rumunsku se mi jevila tak nějak napůl. V centru Oradey jezdila auta všech značek, v obchodech jste mohli najít úplně stejné věci jako u nás. Měli vodu, měli pivo, měli rybičky, paštiky, sýry, salám, šunku. Chleba se sice víc podobal vece, ale jíst se dal. V restauracích měli obdobnou nabídku jako všude jinde. Kuřecí, vepřové, ryby, polévky, hranolky, brambory, rýži. Každému podle jeho chuti. V televizi právě rozjížděli Tour de France a na ulicích byly domy obstaveny lešením. Dál od centra se obrázek horšil. Domy byly špinavé, neopravené, před garážemi stály staré Dacie a české silnice by se dmuly při pohledu na své rumunské kolegyně pýchou. S opravami tam teprve začínají. Park v centru je obstaven strašidelnými stánky s občerstvením a kolem jezdí hranaté tramvaje po podemletých kolejích. Samotný park je také ve výstavbě. Polovina je zelená s krásně kýčovitou květinovou výzdobou, stromky vystříhanými do abstraktních tvarů a kamennými sochami. Druhá půlka je rozrytá, hlína se tam povaluje na velkých hromadách a lavičky jsou vyvrácené ze základů. Ve středu parku dominuje obrovský rudoarmějec na ještě větším piedestalu.
Celý článek
17.07.2008
Rumunsko, hory, II. částS mapou a s chutí...
 Rumunsko není úplně obvyklým turistickým cílem. Pro turistu – plážového mrože – Rumunsko pravé ořechové asi nebude, i když moře také mají. Je celé Černé, ale o tom povídat nebudu, tam jsem nebyl. Já tam jel spíš kvůli přírodě, kvůli horám. Přeci jen Karpaty nejsou Alpy, nejsou protkané sítí asfaltových cest a cestiček, značených okruhů, zubaček, lanovek, zimních středisek a občerstvení s nanuky Algida přímo pod vrcholem, na který se dostane i slušně trénovaný důchodce, aby se tam mohl zvěčnit v knize návštěv (někdy bych se měl znovu podívat na Kampenwand a zkontrolovat svůj a Máťův podpis, jestli už tedy knihu dávno nevyměnili). Karpaty jsou nižší a tak nějak divočejší. Stáda krav jsou stejná jako ve Švýcarsku, zvonce zvoní do údolí. Zvonce mají také ovce, které se schovávají pod stíny osamělých smrků na rozlehlých pláních, kolem pobíhají psi a někde poblíž popochází bača. Jsem sice zastáncem co nejlepšího poznávání míst, která navštěvuji, ale přiznávám, že jsem nebyl úplně zklamán, když sešlo ze setkání s nějakým polodivokým ovčáckým psem na pastvině, kde by po bačovi nebylo ani památky. Celý článek
16.07.2008
Rumunsko, trochu té faktografie na úvod, I. částS mapou a s chutí...
 Zatoužil jsem mírně pobořit předsudky, poznat něco nového, prozkoumat další končinu a odmazat jedno z mnoha hic sunt leones. Aspoň malinko. Rumunsko. Země, které se hodně lidí bojí. Zloději a vrazi, skrytá xenofobie i z úst lidí, od kterých bych to vážně nečekal. Snad proto, že je na východě, snad pro vlastní zkušenost z před třiceti let, snad z jiných důvodů, nevím. Já se vrátil před pár dny, tak ho trochu představím. Subjektivně, pocitově, prostě tak, jak se mi zdálo a jak se mi za těch pár dnů stačilo ukázat. Celé putování rozdělím na několik částí a postupně vám nabídnu střípky ze svých dojmů, zkušeností, pocitů a zážitků. A aby mozaika vytvářela alespoň matnou iluzi kompaktnosti, sem tam vložím i nějakou tu fotku. V dnešním článku nastíním o co vlastně šlo, kdo v tom hrál a kde se hrálo. Ukojím tím snad své faktografické nutkání a příště už snad nebudu tolik nudit.
Celý článek
2.07.2008
KolektoryMezi řádky
 Mám mamku. Nebylo by na tom nic divného. Matku má každý. Je jí něco přes osmnáct, fyzicky zdravá, psychicky, řekněme, že se doma nenudíme. A tahle mamka je velkým ekologem. Nevím, kdy to začalo, nevím ani jak to skončí. Jen vám povím krátký příběh, trochu ho přibarvím a přikreslím, objektivní rozhodně nebudu, vždyť jsem přece syn.
Vězte tedy, že mamka ráda přírodu. Kytičky jí na zahradě vzkvétají a květináče na oknech praskají pod kořeny těch barevných tvorů. Zachraňuje rybky z jezírek po velké vodě, uklízí po kočkách a bojí se žab. Kromě toho se dala na ekologii. Neustále dumá a vymýšlí, přemýšlí a dloubá nad tím, co by se dalo chránit, ochraňovat, čemu ulevit a z čeho co vyrobit. Stal se z ní třídič odpadu neskutečného formátu. Třídí doma, třídí v práci. Ona nepracuje, ona vlastně třídí. Tuhle sjedná odvoz dřevěných desek, tuhle zase polystyrén. Příroda jásá a my všichni s ní. Technické služby mají práci a přiznávám bez váhání, že ve sběrném dvoře bych pracovat nechtěl.
Celý článek
20.06.2008
Zabiják z IbachuMezi řádky
 Dnes jsem ho konečně dostal. Šel jsem po něm delší dobu, chyběl mi. Švýcarský zabiják. Zabiják z nerezové oceli a s černým plastovým krytem. Dvě ostří, jedno velké, druhé malé. Otvíráky na konzervy, na láhve (vyzdvihávám vlatnosti pivních), nějaký ten šroubovák, vývrtka, bodec, pinzeta, dokonce i párátko. Jedno plastové párátko a vývrtka spolu se vším ostatním ze švýcarského Ibachu od firmy Victorinox. Tam někde u Vierwaldstättersee ho ukuli a já ho dneska dostal. Nedal se lehce. Není to žádný žabykuch, je to zabiják. Tekla krev. Ještě nikdy jsem se v obchodě při nakupování nože nepořezal, až dnes. Asi to je také tím, že jsem nůž kupoval poprvé, ale to můj pravý ukazovák netěší. Stál jsem tam pořezaný, čekal až mi z karty utečou peníze a zabiják skončil v malé krabičce s návodem uvnitř. Ani nedutal, já taky ne, sál jsem svoji vlastní krev a přemýšlel nad tím začátkem krásného přátelství, pokrevního svazku a tak vůbec nad všemi aspekty nově vzniklého vztahu autor + Victorinox Spartan. Položil jsem ho do tašky, někam mezi pletenou housku a jogurt Florián s vanilkou a čokoládovými kuličkami a šel.
Čapek píše pět věcí – sirky, špaček tužky, notes, provázek a nůž. Tohle všechno po kapsách. Ode dneška mám aspoň to poslední. Jsem jen pětinovým mužem. Ale už teď se těším, jak bude zabiják máslo mazat, salám krájet, pivo otvírat, zátky vrtat, mezi zuby šťourat, šroubky utahovat a do dřeva rýpat. Můj zabiják z Ibachu. Bojíte se?
Celý článek
16.06.2008
Německo, Jugoslávie, Nizozemsko, Belgie, Řecko, Ghana,...Společnost a jiné
 Nemám radost, že prohráli. Měli bílé dresy a ty prý jsou šťastné, Vláďa to aspoň říkal. Snažili se, ale málo. Prohráli, ale podali ruce. To je dobře. Pamatuji si už několik proher. Možná tam jsou víc zapsané než výhry. Třeba ta s Německem ve finále. Nebo s Jugoslávií, to jsem dokonce poslouchal v rádiu. Nizozemsko a ta penalta. Belgie, jak to bylo smutné. Řecko, škoda mluvit. Ghana s Itálií, teď Turci. Mám ale radost, že to vždycky přijali, někdy i brečeli, ale vstali. Není to žádná hrůza, vůbec ne tragédie, je to sport. A sport mám rád, sport mne baví, fotbal mám rád. Mám rád tu trávu, míč a kopání do něj, občas se o tom i dokážu bavit. Jen zlehka, nejsem znalec a nikomu nechci dokazovat, co všechno neznám a čemu nerozumím. Mám radost z toho, že tady nikoho nestřílíme, sice nadáváme, ale to snesu. Možná se hroutí něčí sny a to nikdy není ideální, ale zítra bude třeba teplo, ve čtvrtek si nechám zapsat jedničku z geografie a čekají na mne dvě zkoušky a já se na ně naučím, pak bude zase něco nového a třeba to bude fajn. Aspoň bych chtěl, aby to bylo fajn.
14.06.2008
Imagine, it's easy if you try!Můj mikrosvět
Nejsou to dny, jsou to jen chvíle. Je to jen občas, ale vadí mi to. Občas si připadám jako exponát na výstavě těch nejexotičtějších endemitů. Sedím za palisádou ledově železných tyčí, drbu se ve vlasech, ze kterých padají zbytky lupů, strniště na tvářích, požírám pomeranč a kolem chodí lidé. Známé tváře, některé jsem dlouho neviděl, jiné vídám pravidelně. Procházejí i neznámí. Někteří se usmívají, jiní mračí. Hrozí mi pěstí, nabízejí knížky, časopisy a házejí čokolády. Ukazují na mne a já sedím, loupu zbytek toho pomeranče, prsty se mi barví od šťávy a cítím tu vůni. Pomeranč. Zírám škvírou mezi železem a vidím svět. Moje soukromá jeskyně, ve které nechci být, ale nikdo mne ven nepustí. Asi mne tam chtějí mít. Chyceného za hradbou iluzí a ideálů, předsudků a smyšlenek. Nemám sil s tou mříží silně zatřást. Rozbít ji a utéct. Jsem uvnitř. Ale i tak jsem jenom člověk se všemi svými pudy, touhami, úvahami, chybami, zlozvyky a volným ramenem. Žádný ideál, už vůbec ne spravedlivý a trpělivý, nebo snad hodný, jen ten člověk. Člověk. Není to sice mnoho, ale myslím, že úplně málo taky ne. Imagine, it isn't hard to do!
Celý článek
10.06.2008
Rosák a mravenecMůj mikrosvět
 Dost špatně se hádá, kdo si co myslí. Občas jdu po ulici a proti mně jde někdo jiný. Přemýšlím o tom, jestli ten druhý přemýšlí o mně, nebo třeba o tom, jestli ten, co jde proti němu – teda já – přemýšlí o něm. Taky se někdy zamýšlím nad tím, jestli ten druhý kdysi koukal každou neděli v osm na Studio rosa. Pořad s Rosákem, Jů a Helem. Už ani nevím, který byl zelený. Rosák to asi nebyl, ten měl ale zase kníra. Pak tam měli ještě zpěváka s děsně velkou tlamou a červenými vlasy. Nebo jestli třeba taky nesnáší malé kapsy u riflí a obtisk hodinek na předloktí, případně jestli, stejně jako já, rád obrací peřinu studenou stranou dolů a sleduje blesky. Třeba viděl delfína v přirozeném prostředí, já delfína v moři neviděl. Je to dost škoda, ale viděl jsem losa. Můj trumf je los, viděl jsem ho v lese. Ale blbou lišku jsem neviděl, jen v kleci, čekala až z ní udělají kožich. To se ovšem nepočítá. A smrděla, strašně smrděla. A bylo jich tam hodně a všechny strašně smrděly. Některý z nich už určitě někdy seděl na jedné z těch laviček v Klementinu, měl v ruce láhev s vodou a pozoroval mravence lezoucí pod ním. Připadal si jako bůh, měl po ruce jednu z deseti ran egyptských. Stačilo jen naklonit tu lahev a utopit ty mravence lezoucí kolem knihovny, ty chytré knihovní mravence. Ale moc dobře věděl, že to nechce udělat. Když byl ale menší, tak mravence určitě topil. My jsme je třeba zalévali se ségrou u nás na zahradě. Možná jsme byli tyrani a sadisti, ale podle mne každý někdy zaléval mravence. Mamka zase řeže slimáky. Taťka morduje kapra, to já bych nedokázal. Ten, co jde proti, si snad zpívá svoji písničku. Třeba zná i noty a umí na něco hrát. Dost by mne zajímalo, jestli si myslí, že se někdo snaží uhádnout, na co umí hrát. Jestli na cello, na kytaru, na hoboj, na tahací harmoniku, na triangl. Já to dotáhl jen k tomu trianglu. Navíc jsem byl jeden z předních sólistů dětského pěveckého sboru Karosáček. Pak jsem s hudbou skončil. Někteří z mých kamarádů chodili do lidušky, já běhal za míčem. Nebyla to chyba, jen to bylo jinak. Nespadl jsem jako malý z klavíru, jen prostě nemůžu dělat všechno. Je to tak správně. Třeba taky neumí na nic hrát. Možná nebyl ani na fesťáku, nestavěl stan, nepil pivo, netančil a neviděl opilé punkery. Vidět punkery je základ. Ale má čas, punk stále není mrtvý. A to je dobře. Třeba taky nemá rád tolik toho třeba a snad, možná má jasno, možná ne.Trochu se rozjasňuje, jen sám sebe přesvědčuju, že nemám čas a dělám všechno proto, abych ho vážně neměl. Nebylo špatně, když jsme zalévali ty mravence a koukali na Rosáka, ale teď je to mnohem zajímavější. Sakra težký, ale zajímavý. Ale hlavně, heslo dne: nebrat se tak vážně. Měl bych se jim víc řídit.
22.05.2008
Vzdělanochtivý čtenáři, pozor dávejŠkola, etc.
 Mám hlavu plnou předsudků a jsem hrozně naivní idealista, to je můj problém. Nebudu dobrý historik, nikdy jsem ani nechtěl být a neustále doufám, že nebudu. Přesto se to na mne teď valí a já neumím strkat hlavu do písku. Píši další seminárky a nesměle, a zřejmě také marně, pronikám do tajů meziválečného období. Dozvídám se věci nevídané, neslýchané a znám další nechutně nevtipné historické vtipy.
„Meziválečné Maďarsko bylo království bez krále, v jehož čele stál admirál bez loďstva."
„V nově obnoveném Polsku musel bývalý ruský důstojník vysvětlovat svým, původně rakouským, vojákům podle francouzských příruček, jak nabýt anglickou zbraň německým střelivem."
Stejně tak listuji moudrými knihami a čtu chytré články. Podtrhávám inteligentní myšlenky schované v logicky poskládaných větách a začínám občas zjišťovat, že toho moc vím. Ale takové ty nedůležité věci, ty důležité stále unikají, což mne trápí, asi víc, než si sám připouštím. Asi to chce vypracovat nějaký seznam. Co vím, co nevím, co mám, co nemám, co bych chtěl mít, čeho bych se rád zbavil, co jsem viděl, co ještě ne, koho bych chtěl vídat, koho ne. Slyšel jsem, že seznamy nejsou špatná věc.
První republika. Snad o žádném jiném období české historie se nedá říct, že je dnes tak idealizované. Možná nějaký ten král, třeba Karel IV., ten co mi založil školu a nedbal na masové protesty slepičích odborů, když stavěl most z kamenů, malty a žloutků. Jeho období je dnes také považováno za čas z nejlepších, kdy země mlékem a strdím oplývající vzkvétala a byla vzorem pro širé okolí. Ale první republika je fenomén časově mnohem bližší, snad proto tolik vyzdvihovaný.
Období od konce první světové války až do obsazení Sudet Němci. Čas, během kterého došlo k naplnění přání několika vlastenců, kteří kdysi na konci 18. století zjistili, že by mohl existovat český národ a začali ho usilovně vymýšlet. Přemítali, vzpomínali, rozmýšleli a šířili vše do světa, mezi lid, který se k nim postupně přidával, čas obnovení samostatného českého státu. Nic na tom nezkazil ani fakt, že stát to byl i slovenský a že zde žily tři miliony Němců a docela dost Rusínů, Poláků i Maďarů. Byla to pestrá směs. Spousta národností, jazyků a lidí. Nad tím vším ideály demokracie a svobody, idealismu a důvěra ve spravedlnost světových velmocí i Společnost národů. Malý ekonomický obr a demokratická bašta střední Evropy. Něco na tom výčtu asi bude. Úplně špatně se tady předci neměli, alespoň tak, že na ně jejich zadci dnes tak nostalgicky vzpomínají.
Hned v prvních měsících Československa se však bojovalo. S Polskem. Sedm dnů. O tom se ale tolik nemluví. Šlo o pár kilometrů, koleje a uhlí. Hlavně však o princip, války se vždycky vedou o nějaký blbý princip. Jedni tvrdili, že jsou v právu, druzí také. Jedni provokovali, druzí také. Jedni bojovali, druzí také. Jedni umírali, druzí také.
Jsem idealista a ani pacifismus nepovažuji za úplně špatnou věc. Nejlepší možná kvalifikace pro seminární práci o válce. Sedněte si pohodlně, nastražte uši a čekejte tichounké hvízdání kulek a hlasité pištění granátů. Jste kousek na východ od Slezské Ostravy a píše se leden 1919. Těšín leží před vámi, za uhelným revírem, na sněhem zavátém železničním náspu tratě z Bohumína do Košic a „Z Těšína vyjíždí vlaky až na kraj světa..."
Seminárku o sedmidenní válce mezi Československem a Polskem najdete zde (sedmidenni valka.pdf – 120 kB).
Celý článek
12.05.2008
Naivní to příběh o žvýkačkových teroristech, Jardovi a spravedlivém trestuMezi řádky
 Myslím, že jsem mírný člověk. Leccos vydržím, snažím se nad hodně věcí povznést. Většinou se to sice úplně nepodaří, ale reakce mé jsou velmi slabé. Není to arogance a nezájem, jen nemám sil řešit všechny problémy lidstva, když mi ty moje vlastní dávají dostatečně zabrat. Nekřičím, nebrečím, neperu se, občas se hádám, ale ne moc. Spíš si jen myslím svoje, kroutím hlavou a kulím oči. To mi jde.
Ale žvýkačkové teroristy nemám rád. Zákeřní sabotéři s bílými zuby a svěžím dechem. Potutelně se ve své skrýši usmívající, když se nebohá oběť chystá dotknout spodní strany stolu v restauraci nebo poposednout si na sedačce v kupé. Ten hnusný pocit, konečky prstů se noří do bílé či růžové gumy. Hmota opracovaná něčí sklovinou, napuštěná něčími slinami a na okrajích oblepená vrstvičkou exkluzivního prachu smíchaného s neskutečným bordelem. Hygienický orgasmus. Zavírám oči. Sním. Vidím teroristu s náloží. Ještě dvakrát žvýkne a vytahuje gumu z huby. Udělá mezi prsty kuličku, možná spíš oválek. Rozhlídne se kolem a už lepí. Prase. Náhle světlo. Otevírají se dveře a na kolečkových bruslích přijíždí Jarda Jágr. Žvýká. Prudce zabrzdí u stolu a z podlahy se zvedne sprška dřevěných hoblin. Pořád žvýká. Na hlavě má pojicajtskou čepici, pouzdro na hokejku mu visí u pasu. Usmívá se, ale je to umělé. Takový ten smích, který mrazí. Hokejku zasunuje do pouzdra za pasem. Pravou rukou otvírá teroristův chřtán, levou šmátrá v kapse u svých slušivých policejních kraťas. Vytahuje žvejku. Odmotává kus a říká: „když máš chuť, utrhneš si malej kousek, když máš hlad, utrhneš si velkej kousek." A trhá malý a velký kousky, láduje je do teroristova chřtánu a přitom uklidňuje oběť svým mrazivým úsměvem, podkresleným pravidelným žvýkáním. Terorista je očividně zaskočen Jardou Jágrem ládujícím velký a malý kousky žvejky do jeho úst. Jarda mu svírá dolní čelist a pomáhá mu žvejkat. Už má v puse dost malejch i velkejch kousků, Jarda mu pumpuje s čelistí, terorista už skoro nedýchá. Žvejka ho dáví. Jarda ještě několikrát zvedne dolní čelist a terorista padá mrtev na zem. Nohou vráží do stolu a z něj se odlepuje žvýkačka, kterou tam před smrtí stihnul nalepit. Žvejka padá a lepí se mu na tričko. Jarda strká svoji velkou žvejku do kapsy, vytahuje hokejku a za nepřestávajícího potlesku vyjíždí na svých bruslích ven z restaurace. Rozhlíží se po ulici, otočí se ještě jednou na mrtvého teroristu, zasalutuje na pozdrav a vyjíždí do ulic. Otvírám oči a trochu se usmívám. Na ruce mám nalepenou jednu nálož, ale vím, že Jarda Jágr s nima jednou zatočí. Jarda je totiž borec. Celý článek
3.05.2008
Na teniseMezi řádky
 Jsem na kurtu. Teda spíš se na něj dívám. Vybral jsem si jednu prázdnou sedačku, obratně ji sklopil a usedl. Svítí slunce, svítí dost. Brýle nemám, zase mi zrudnou oči. Jako vždycky, když jsem dlouho na slunci bez brýlí. Krémem jsem se nenamazal, ale nespálím se. Mám dost dobrou kůži, opálí se, ale nespálí, je to celkem praktické. Ale taky jsem se už párkrát spálil. Příjemné to není, to se musí nechat.
Prague Open na Štvanici, nevím, co mne sem vytáhlo. Snad to teplo. Dlouho jsem tenis hrál. Pár let už to ale bude. Jmenovali jsme se LTC Vysoké Mýto. Dost divný název. Lawn Tennis Club a přitom jsme měli jen antukové kurty, ale co, nějak nám to nevadilo, že se jmenujeme podle trávníku. Běhal jsem tam s raketou a mlátil do balónků. Celkem mne to bavilo. Několik bílých čar, síť a soupeř. Trénoval mne strejda, byl skoro profík. Možná, že byl kolem stovky v republice, nějak podle těch bodů, co se dostávaly za turnaje. Pak ale onemocněl, taková blbá nemoc, těžko říct, co to bylo, a teď už hraje jen rekreačně. Já jsem časem taky přestal, neměl jsem na to čas. Sedím na té obratně sklopené sedačce a dívám se kolem. Kurt je to pořádný. Hřiště, umpire, lavičky, křesílka, rozhodčí, fotografové, vysoké tribuny a kolem projíždí vlak. Vlak houká. Ten hlouček fotografů drží v rukou těžké mašiny, hlavně ty objektivy musí vážit strašně moc. Rozhodčí stojí na čarách, mají na sobě teplé modré mikiny se žlutým nápisem Tretorn. Nevím, proč nutí firma Tretorn rozhodčí, aby v tomhle vedru nosili tak teplé mikiny s nápisem Tretorn. Myslím, že nikdo z firmy Tretorn ještě nikdy nepískal tenisový zápas v pravé poledne. Na kurtu jsou dvě hráčky. Zvonareva X Vinci. Ruska proti Italce. Jedna je blond druhá brunetka. Ruska je lepší, má taky víc bodů na tom žebříčku. 6:1. Italka je určitě ráda. Já byl taky hrozně rád, když jsem uhrál jeden game. Nejvíc se mi to líbilo, když soupeř vedl už 5:0 a já pak vyhrál game. Dostat 6:0 je totiž dost ostuda, ale když jsem se takhle na poslední chvíli zachránil, měl jsem radost. Stejnou radost má určitě i ta Italka. Celý článek
|
